FRANK TOWEN - vrstevník všech generací

(Foto: František Novotný, uměleckým jménem Frank Towen, na své propagační fotografii ze 30. let)

Přetiskujeme z časopisu Film a divadlo z roku 1982, autorka Jana Procházková. Překlad ze slovenštiny studio ZIG-ZAG.

Na dveřích tabulka: Studio Franka Towena. Zní to honosně, ale je to jen malý sálek s odřenou dřevěnou podlahou a křivým zrcadlem. Jsme v útrobách pražského Klicperova divadla, které je zároveň Obvodním kulturním střediskem Prahy 8. Sem, k Frankovi Towenovi, vás zvu.

Jestli si myslíte, že jste ho nikdy nepotkali, jste na omylu. Jemu vděčí naši herci, hlavně však zpěváci za to, že umí nejen tančit, ale pohybovat se po jevišti vůbec. Má-li některý umělec číslo s velkým diváckým ohlasem, určitě někde v pozadí stojí právě Frank Towen. Je tedy čas ho představit:

Všestranný tanečník, hlavně však stepař, učitel tance i učitelů tance, choreograf. (Jen v posledním roce hostoval ve třech slovenských inscenacích - Lysistrata v Martině, Chaplin na súde a Zem úsmevov v Prešově. Jak sám sebe tituluje: „Tanečník intelektuál alias náš nejlépe informovaný tanečník“. Ať už tomu věříte nebo ne, můžete si to ověřit a nebo, jestli chcete, polemizovat. Frank Towen je totiž i autorem divadelního představení Jazz Dance, ve kterém vede víc než tříhodinový dialog s divákem o vývoji tohoto tance a teorii dokumentuje s taneční skupinou svého studia. Fascinující technikou, dynamikou, vášnivostí a myšlenkou, kterou v sobě každý tanec skrývá. Mimochodem, za tato představení nikdo ze zúčastněných nežádá honorář.

Stepařem za rok a půl
Náš rozhovor začíná ve vřavě studia zaplněného skákajícími dětmi. Úvodem se chci od tohoto více než šedesátníka dozvědět (v prozrazování věku jsou tanečníci podobni ženám) životní příběh. Tady je.
V ranné mladosti nemělo ještě Národní divadlo profesionální balet, tančila tam děvčata z lepších rodin. Jelikož jsem byl dítě z dobré rodiny, i mne zapsali do baletu. Jenže vychovatelka si to nasměrovávala na rande a já na fotbal. Naši se velmi divili, co že mám tak okopané boty. Ale nakonec jsem přece jen tancoval. Všechno možné a na všemožných scénách. Rád si vzpomínám na amatérský klub standardních tanců a na rok 1936, kdy jsem se stal amatérským mistrem Evropy. V devatenácti jsem osiřel a vydal se za tancem. Do světa. Prošel jsem semináři v Německu a Francii. Cestu mi zkřížila jen vojna, když mne nasadili do Německa. Ale po návratu jsem pokračoval, a do svých 52 let jsem tančil v různých divadlech.
To byla zřejmě klasika. Kdy vám do toho vklouzl váš proslavený step?
Zpočátku jsem to zkoušel sám. Potom jsem pobral trochu metodiky u Egona Beera ve Wisbadenu. Ale vypracoval jsem se sám podle filmů Freda Astaira. Chodil jsem do archivu a zpomaloval si tam jeho filmy. Nešlo o techniku, tu jsem měl. Ale odpozorovat, jakým způsobem ji on spojuje s tancem. Nikdy jsem se nepokoušel kopírovat, to by byla marnost nad marnost. Jinak tvrdím, že pokud někdo chce a trénuje každý den, naučí se dobře stepovat za půl druhého roku.

Jak prošlapat podlahu
Když do světa vtrhnul jazz dance - zprvu jako tanec zábavný - okouzlil mne, i ta prudká hudba, a samozřejmě jsem se do něho pustil. Nastudoval jsem si k němu i metodiku. Já jsem vlastně celý život protancoval - ale ve správném okamžiku jsem začal studovat pedagogiku. A učit. I když s vyučováním to bylo těžší - hlavně nebylo kde. Stále jsem vzdychal po cvičebním prostoru, když tu mi najednou nabídli tuto místnost. Stačilo obložit ji dřevem, položit podlahu (od té doby jsme už jednu prošlapali) a mohl jsem začít. A vidíte, studiu je už patnáct let.
Slyšela jsem, že na akrobacii sem chodí 260 dětí. Ale tato místnost zřejmě pamatuje i jiné, známější tváře. Kdo všechno k vám chodil?
Všichni.
Všechny ty Vondráčkové, Kornové, Laufrové, Kratochvílové a další z galerie, co visí všude po stěnách?
!!!
A herci?
Nedávno jsem připravoval Ivu Janžurovou a Karolínu Slunéčkovou do představení Přišel na večeři, které teď běží na Vinohradech.
Co ty dámy na obrázcích s hady, i ty tu cvičily?
To víte, že jo! Roky jsem vedl autorsky, choreograficky i režijně Artistické studio. Hadů tu bylo víc. Jediným problémem byla stísněnost - 7,5 x 4,5 metru - to je pro hada příliš malé. A to nemluvím o krokodýlech, ti se v tomto plivátku necítili dobře.
S kým pracujete nyní?
Připravil jsem Boleslavovi Polívkovi roli Pima pro nový Hoffmeistrův film a chystám se na režiséra Kachlíka, u něho mne čeká úloha Pierota. Přinesu tu oběť na oltář umění, budu se muset ohollit. Víte, zarostlý Pierot...

Lásky - ty nejstarší
A co vzpomínka na minulost, nějaký starší film?
Když já si všechny ty názvy nepamatuji.
Svého času jste přeci vyhrál v Monte Carlu druhou cenu spolu s gruzínským režisérem Konstantinem Čišvilim!
Aha, to byl film o Violetě Vilas, partnerce Franka Sinatry. Ale vzpomněl jsem si na natáčení jiného filmu. S režisérem Karlem Steklým. O E. E. Kischovi. Letos v létě. Pro scénu, kdy Kisch uvádí spolu s tanečnicí Tončou Revolucí roku 1920 první tango do Prahy, jsme měli pronajatý celý sál kavárny Adria. Postránecká, coby Tonča, přišla na zkoušku v prázdninové náladě a v domnění, že to s ní - dobrou tanečnicí proberu hned. Když po několika hodinách odcházela, mokré šaty se na ni doslova lepily.
Takže jste známý kruťas?
Kdeže, pouze od lidí vyžaduji, aby pracovali. Sám to dělám denně aspoň 12 hodin, tradice tohoto studia či školy je, že i v sobotu a v neděli tancujeme, dokonce i na Štědrý den dopoledne a na Nový rok odpoledne. Jen tak dosáhnete dobrou formu. Jen tak je možná profesionalita. Ti, co sem denně chodí, to vědí. Aspoň doufám.
Takže z těchto nadšených chlapců a děvčat budou jednou profesionálové?
To není cílem. Ale mám takový sen o tom, jak by měl vypadat československý muzikál budoucnosti a tohle je jeho konzervatoř.
Tolik milujete muzikály?
Ano, a rád dělám divadelní choreografie. Začínal jsem před třemi desetiletími v divadle na Kladně a od té doby mne to nepustilo. Nedávno jsem dělal pro Ypsilonku představení Outsider a Depeše, a jen za poslední tři měsíce tři inscenace na Slovensku. Ale přiznám se, že právě z muzikálů mám strach. Ne proto, že bych to sám neuměl, ale u nás málokdo z lidí, kteří je dělají, má správnou představu.

Československý muzikál
Čí je to zásluha nebo vina?
Jejich ne, tedy ne úplně jejich. Žádná škola je pro muzikály nevychovala, o tom jak vypadá v současném světě vědí ještě méně a stavět jenom na klasice? To je dopředu ztracené. A potom - další nejčastější nešvar. Pohodlnost a upřednostňování měšťáckých zájmů před uměleckými. Ve středu zájmu jsou více auta a účesy, než tanec a zpěv.
Musí z něčeho žít.
Takhle bych já žít nechtěl a neuměl. Často páchám ekonomickou sebevraždu, ale to není tak důležité. Můj přítel Joe Jenčík (choreografický pilíř Osvobozeného divadla) řekl, že „je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas je ničím a jeho náplň vším“. Tedy nemá cenu být na sále, pokud nevydáte všechnu sílu a nesoustředíte se na práci. Pro mne jsou špatní profesionálové zločinci umění.

Přesedlat z generace na generaci
Jste člověk, který neustále stojí na nohách, i to co tu vyprávíte ilustrujte pohybem - předtancováváte mi lidi a já nevidím stopy únavy.
Byl jsem na srazu abiturientů a potkal jsem tam několik nemocných staříků - penzistů. A tam jsem si uvědomil, jak je strašně důležité rozumět umění nebo mít koníčka, který vám dovolí dožít se chvíle, kdy vás už občanské povolání nepotřebuje a nebo vám nemá co dát. Můj život není prázdný proto, že jsem se zamiloval do umění, které mám dodnes rád a které mi dovolilo žít deset životů, přesedlávat z generace na generaci. Kdyby se mi to nebylo podařilo, tak bych býval odešel už s Josephine Bakerovou. Tu snad ještě znáte, ne?

Více se můžete o Franku Towenovi dozvědět v knize s názvem: " Frank Towen - život s tancem" autorek Evženie Tomkové-Towenové a Olgy Struskové, Nakladatelství Tina, 1995