(1)
Dvanáct let už uplynulo od prvního stepařského festivalu "Fascinating Rhythms: A Jazz Tap Celebration", který se konal v rámci Tanečního festivalu v roce 1986 v Boulderu a Denveru v Coloradu. Zakladatelka a dříve ředitelka festivalu Marda Kirn mě požádala, abych napsala článek, v němž bych rekapitulovala události, které se od té doby ve stepařském světě udály, kam jsme došli v minulém desetiletí. Řekla jsem jí: "Mardo, to je trochu příliš. Já mohu napsat jenom to, jak uplynulých deset let vidím já, a to je samozřejmě jen můj subjektivní pohled."
Takže neberte můj článek jako vyčerpávající přehled. To, co následuje, je neformální a velmi osobní pohled z ptačí perspektivy, tedy to, co jsem stačila přehlédnout ze svého "bidélka".

V roce 1985, kdy mě Marda přizvala ke spolupráci na festivalu v Coloredu, jsem právě opustila Smithsonian Institut, kde jsem působila čtyři roky jako taneční konzultant v oddělení Performing Arts. Dříve bylo toto oddělení uznávaným pracovištěm, které se mohlo pochlubit takovými spolupracovníky, jako Bernice Johnson Reagon (ze Sweet Honey in the Rock) nebo jazzovým odborníkem Martinem Williamsem (který uspořádal Smithsonian Jazz Recordings series). S. Dillon Riplei, tajemník institutu, ale v roce 1984 rozhodl o rozpuštění oddělení, protože se nebylo schopno samo uživit. Trochu předběhl svou dobu. Brzy na to se ostatní měli přesvědčit, že angina je daleko lepší prostředek ke snižování stavů. Část oddělení byla rozpuštěna, ostatní byli přeřazeni do jiných útvarů. Tanec jako důležité odvětví divadelního umění sice začínal nabývat na důležitosti, ale stále ještě nebyl jeho běžnou součástí. Od doby, kdy jsem odešla, nebyl v institutu nikdo, kdo by se ho zastal. Pouze čas od času byl zařazen nějaký taneční program (Carol Vaughn a ostatní provedli sem tam důležitý nájezd na pevnost Smithsonian a tak každoroční Národní festival vždy obsahoval nějaký neobvyklý tanec národní nebo cizí). Tanec ale neměl v našem národním muzeu stejné postavení jako hudba nebo výtvarné umění.

Zrovna jsem pracovala na plánech celoroční prezentace a výstavy o stepu, když bylo oddělení rozpuštěno. Moje úsilí přesvědčit Rogera Kennedyho, ředitele Národního Muzea, aby akci podpořil, přišlo nazmar. Mělo to být vyústění čtyřleté práce na projektu, který jsem nazvala "The American Dance Experience". Také jsem vypracovala návrh na vydání serie videokazet, která by byla sestavena ze sekvencí tanečních filmů (začínala by Billem Robinsonem a Fredem Astairem), a kdyby měla úspěch, mohla vést ke zpracování méně známých snímků. (To byl můj sen).
Od svých začátků v roce 1980 obsahoval "The American Dance Experience" pojednání o stepu spolu s baletem, modern dance a tanečními experimenty, o filmovém tanci, národním a městském folkloru s přehledem největších amerických tanečníků a uměleckých stylů. Nabídka zahrnovala ukázky získané z African Heritage Dancers & Drummers Melvina Deala (průkopnická skupina a škola ve Washingtonu), které zkoumaly podobnosti mezi stepem a tanci západní Afriky + projekci filmu "No Maps On My Taps" George Nierenberga, po kterém následovalo živé představení Chuck Greena a Sandman Simse, +solový večer Chuck Greena s hosty Panama Francis & The Savoy Sultans a Sugar Sullivan a její Lindy Hoppers + pocta Billu Robinsonovi v National Portrait Gallery, která se pyšní plátnem s "Bojanglesem", s Ernie Smithem a jeho archivními snímky + původní Jazz Tap Ensemble s Honi Colesem a premierou jeho duetu s Camden Richmanem (Honi později číslo použil jako základ pro svůj duet s Tommy Tunem v "My One and Only") + program Jimmy Slida a Steve Condose, kteří spolu vystupovali poprvé, s muzikanty Slide Hamptonem, Barry Harrisem a Grady Tatem + speciální čtyřdenní turné "Dancing Stars of Vaudeville se třemi představeními denně, kde vystupovali jako hosté Hal Le Roy, Cook & Brown, Georgie Tapps a zázračný mladý tanečník Michael Flatley. To vše jen zvýšilo moji chuť do práce.
Obecenstvo bylo nadšeno, hlediště Baird Auditorium v Museum of Natural History bylo ideálním komorním prostorem, kde byli tanečníci s obecenstvem v úzkém kontaktu. Místní dřevěná podlaha byla ke stepu přímo stvořena (Honi by si ji nejraději strčil do kapsy a vzal sebou na zbytek turné). Je jasné, že zde bylo množství příležitostí pro živá vystoupení stepařů a jedinečná možnost pro obecenstvo seznámit se s bohatým odkazem stepu v pořadu, který kombinoval představení s filmovými a video projekcemi, lekcemi, panelovými diskusemi a psaným slovem.

V Coloredu již Marda představila "The Jazz Tap Ensemble" na tanečním festivalu a byla na nejlepší cestě propadnout zcela stepu. Během mého prvního pobytu zde jsem jí řekla, jak jsem zklamaná, že všechny moje plány na uspořádání velkého stepařského festivalu byly zmařeny. "Proč ho neuděláš tady?", řekla Marda. Z pohodlné postele, kde jsme se hřály při snídani, jsem se přes šálek čaje podívala z okna na tři stopy sněhu venku.
Nadechla jsem se řídkého vzduchu Skalistých hor, z kterého mě bolela hlava, a řekla jsem: "Tady?" "Proč ne?" odpověděla. A bylo vyhráno.

Dvou týdenní festival "Fascinating Rhythms" v červnu 1986 byl věnován památce Johna Bubblese, který zemřel toho roku na jaře. Obsahoval lekce, představení, filmové a video projekce, přednášky, panelové diskuse a plánování vrcholných setkání. Výsledek: účastníci, studenti a tanečníci z ostatních částí země byli ohromeni a po návratu domů začali organizovat místní festivaly. Pro věc byli získáni i Jeremy Alliger z Boston Dance Umbrella, Jan Corbet z Portlandu v Oregonu a Carolyn Evans v Bay Area.
Colorado nebylo prvním stepařským setkáním, ani nebylo nezbytně nejdůležitější historicky, ale bylo tím pravým impulzem v pravý čas ke sjednocení našeho úsilí. Pomohlo sebrat energii mezi těmi, kdo na věci pracovali do té doby relativně osamoceně.

Poslední den festivalu byl věnován malému setkání (myslím tak okolo dvou tuctů účastníků), které jsme nazvali "Tap Summit", a kde jsme vymýšleli a navrhovali, co by bylo potřeba a co bychom mohli udělat hned pro vybudování a podporu základny, pro ustavení rámce podpory pro step, jak najít nové příležitosti k vystupování a zlepšit naši komunikaci, jak by se step mohl stát soběstačným a snad i výdělečným a jak bychom pro to všechno získali lidi na pravých místech. Pamatuji si Steva Condose, jak po prvním představení ve starém jazzovém klubu Five Points v Denveru seděl v tahači, který jsme si najmuli jako šatnu, a vykřikoval:"Teď bysme měli všechny naložit do tohohle traileru a objet s nima celou zemi"

Ačkoli bychom se byli všichni chtěli do toho auta nacpat k němu, nebylo by to samozřejmě příliš praktické. Co se ale stalo - po celé zemi se rozběhlo množství stepařských festivalů: v Bostonu, Houstonu, Portlandu v Oregonu, Los Angeles, San Francisku, Las Vegas, Seattlu, Chicagu, St. Louis, ve spřátelených městech a dalších místech. Colorado Dance festival, který pořádá několik dalších pravidelných akcí, se zavázal pokračovat. Dalším dobrým výsledkem bylo zformování Národní Stepařské Asociace (ITA), které Marda a obecně Colorado Dance Festival nabídli zastřešení, a které se podařilo s pomocí National Endowment for the Arts, nových členů i dobrovolníků, přežít uplynulých deset let. To je, bez legrace, největší úspěch sám o sobě. Jiným důsledkem bylo zvýšení pozornosti a péče o vydávání a uchovávání dokumentů. Časopis ITA Newsletter, který začaly iniciativně vydávat Sally Sommer, Megan Haugns a Anna Catalana, zůstává stále hlavním komunikačním prostředkem mezi stepaři.

V posledním desetiletí jsme se setkali s mnoha zahraničními stepaři. Američtí tanečníci a učitelé si vybudovali solidní kredit a získali mnoho následovníků v Evropě a Japonsku. Desítky stepařů, kteří se potýkali se svými problémy v menších či větších komunitách po celé zemi, byly podchyceny, aby se podílely a obohacovaly tento "revival". Step prošel dlouhou cestou k uznání nejvyššími autoritami jako význačná americká umělecká forma s vyjímečnou a zřetelnou historií, a současně s obrovskou tvořivou a inovační potencí do budoucnosti.

V Americe je mnoho významných umělců, kteří inspiraci pro svou současnou práci hledají v minulosti: Brenda Bufalino, Jane Goldberg, Gregory Hines, Lynn Dally, Dianne Walker, a k nim se přidávají Lane Alexander, Barbara Duffy, Chris Belliou, Robert Reed, Germanie Ingram, Linda Sohl-Donnell a mnoho dalších. Zdá se, že poslední dobou jsou na všech koncertech, festivalových šňůrách a na Broadwayi nejžádanější mistři senioři, kteří učí a přednášejí více než kdy předtím. Step už není zapisován jen těni několika vyjímečnými badateli, na které jsme všichni spoléhali, např. Jane Goldberg, Sally Sommer a Ernie Smithem, ale můžeme ocenit nové hlasy a nové nadějné tváře jako třeba Jacqui Malone a Margo Jefferson a také ty, kteří posbírali materiály, pořádali přednášky a natočili filmy nebo video o stepu, mezi jinými Ernie Smith, George Nierenberg a Christian Blackwood. K těm všem se nyní připojují tanečníci, spisovatelé, učitelé, producenti, ostatní umělci, tvůrci videoklipů a mladí adepti tance, aby všichni vytvořili nové a výrazné stepařské hnutí.

Jaké nejvýraznější změny tedy byly v uplynulých asi tak deseti letech? Hlavně je zde obrovské množství různých aktivit. Jimmy Slyde to shrnul tak: "Pracujou všichni. Nejen ti, kteří chtějí, ale i ti, kteří už jsou přepracovaní".

Festivalové dění stále sílí. Tam, kde jedni udělali už kus práce a zastavili se, nastupují na jejich místa další. Festivaly pokračují a vytvářejí mohutnou základnu pro krátká intensivní stepařská setkání různých umělců, učitelů, studentů a badatelů.

Úspěšně jsme prošli renesancí a obdobím obrození a nyní směřujeme do nového věku obnovy. Smutně se vyrovnáváme se ztrátou celé generace pionýrů stepu, kteří odešli v minulém desetiletí: John Bubbles, Leon Collins, Honi Coles, Eddie Brown, Charles Cook, Chuck Green, Paul Draper, Harriet Browne, Frances Nealy, Gene Kelly, Lon Chaney, Steve Condos a Bubba Gaines. Rychle ale povstává nová generace stepařů. Jsme v době transformace, kdy se vytvářejí nové vazby. To znamená pokračování ve snaze o zvládnutí všeho, co jsme se dosud naučili, celého toho rozsáhlého dědictví i s jeho kořeny, pokračování snahy o záchranu svědectví, které existuje jen v ústním podání, dokumentů a záznamů, a o vytvoření nové stepařské literatury. Musíme pokračovat a "plnit nové stránky" dokumenty o současných umělcích a představovat ty, kteří zůstali na okraji pozornosti. Vytváříme podmínky pro rozvoj ve všech možných stepařských oborech: ženy ve stepu, Američané afrického původu využívající taneční dědictví své původní vlasti, kteří se snaží pozvednout toto umění, kulturní a nadnárodní spolupráce všeho druhu.

To vše je součástí nového pojetí stepu, které povede k dalšímu zlatému věku, daleko stabilnějšímu, protože se bude opírat o hluboké pochopení celého dědictví a tvořivého potenciálu.

Jedním z nejdůležitějších výsledků minulé doby je Národní den stepu, který byl prosazen zásluhou tří žen z Washingtonu a nikoho jiného: Carol Vaughn, Nicola Duval a Linda Christensen. Nemyslím, že by někdo mohl říci, že na tom má zásluhu kdokoli jiný, než tyto tři. Opravdu není snadné přesvědčit Kongres Spojených Států, aby s něčím souhlasil. Jim se to ale podařilo. Také stály u zrodu Tap America Project. Národní den stepu je pozoruhodný svojí ekumenickou výzvu - zapojit se může každý, kdo chce: od začátečníků nebo amaterských stepařů po nejslavnější umělce. Step je zde prezentován jako opravdu demokratická umělecká forma - přináší potěšení všem, kdo se zúčastní. Někdo by mohl říci, že vytváříme obraz stepu jako něčeho, co může dělat každý, a proto step nemůže mít uměleckou cenu. S tím nesouhlasím. Myslím, že čím víc lidí se o step zajímá a zkouší stepovat, tím lépe pro každého, kdo se stepem pracuje profesionálně. Větší zájem diváků a širší podpora stepu pomůže zúrodnit půdu, z které mohou vyrůst zítřejší novátoři a mistři. Den stepu je dnes slaven mezinárodně.

Ti z nás, kteří začali navštěvovat nějaké taneční lekce už jako děti, se seznámili se stepem ještě dříve, než pokračovali v nějakém "vážnějším" studiu tance. Dnes si ale step nachází cestu do nabídky škol a universit. LaVaughn Robinson a Germanie Ingram z Philadelphie byli dlouho na fakultě University of the Arts, Fred Strickler je profesorem na University of California v Riverside, Jefferson High School v Portland v Oregonu měla stepařskou část, kde vyučovali jako hosté mimo jiné Brenda Bufalino, Honi Coles a Lynn Dally, Oklahoma City University nabízí Performing Arts Dance akademickou hodnost v jazzu, stepu a americkém muzikálovém tanci. To je pouze několik institucí, kde se stepu dostává přiměřené pozornosti na akademické půdě. Základnou, ze které vše vyrůstá jsou ale soukromé školy, jejich vystoupení a množství aktivit po celých Spojených Státech. Některé z nich se pak objevují při oslavách Národního dne stepu, ale většina z nich probíhá relativně odděleně od oslav. Carol Vaughn navrhla, že by bylo nádherné najít nějaký způsob a spojit všechny tyto body na mapě, abychom mohli, jakkoli od sebe geograficky vzdáleni, být neustále ve styku. Oblasti spolupráce se ale tak rozrostly, že je ITA možná ani nestačí pokrýt.

Jak poznamenal Fred Stickler v rozhovoru s Brendou Bufalino pro minulé ITA Newsletter, vrcholem stepařského umění je celovečerní koncert nebo show. Mnoho skladatelů a choreografů se dnes zabývá ambiciózními stepařskými projekty. Ačkoli celovečerní představení je extrémně náročné a vyčerpávající, zabývá se jimi mnoho skupin. Mezi nimi obrovský Tap Dance Orchestra (jedním z nesplněných snů Steva Condose bylo choreografovat velký soubor). Jedním z nejstarších souborů (ačkoli jsem si jista, že finančně stále nezabezpečených) je význačné profesionální těleso Jazz Tap Ensemble, Rhapsody in Taps, Manhattan Tap a nyní nově sestavená skupina Saviona Glovera NYOTS (Not Your Ordinary Tappers). Savion otevřel brány divadel a koncertů, kde je hlavním výrazovým prostředkem step, který je nositelem děje celého vyprávění. Dnes už step není jen něco navíc. Má mnoho podob a stylů, mísí se s ostatním tancem a dává různé výsledky. Průrazný styl NYOTS a hlučných funkerů odráží dobu rychle se měnící technologie počítačů a hip-hop kultury. O jejich technické dokonalosti se nikomu ani nesní, ale mají také srdce a duši, zrovna tak jako fantazii a eleganci. Je to správná cesta do budoucnosti.

Mladá generace učitelů dnes učí mladé začínající tanečníky. Jak upozorňuje Gregory Hines, věkový rozdíl mezi učiteli a studenty se zmenšil. A tak, jak do stepu pronikají nové informace o sportovní a taneční medicíně, o správné výživě a péči o tělo, budou tanečníci stále zdravější, schopní tančit až do svých sta let.

V současné době běží několik projektů ve školách a občanských zařízeních, projektů, které nemají za úkol získat nové stepaře, ale přiblížit step široké veřejnosti. Iniciovali jsme jednoroční místní projekt Jacob´s Pillow v Pittsfield v Massachusetts, který se setkal s příznivou odezvou učitelů školy i zástupců společnosti. Na Dianne Walker a Jimmy Slyda prostředí tak zapůsobilo, že byli při svých formálních i neformálních návštěvách obzvláště vstřícní. Jiný projekt probíhající v základních školách ve Washingtonu D.C. pod patronátem Kim Chan z Washington Performing Arts Society se stává opravdu populárním. Pamatuji se, jak Sandman Sims ve snímku No Maps on My Taps vyprávěl: "Každý učí každého". Učení pokládá základ k budoucnosti stepu.

Měli jsme to štěstí, že jsme viděli tančit spolu tři a dnes čtvrtou generaci stepařů. Gregory Hines byl neúnavným propagátorem stepu a tanečníkem. Byl první, koho jsem viděla zatančit svou bolest i radost. On byl kritickým pojítkem mezi starými mistry a novou generací.

Samozřejmě je nádherné vidět, kolik ocenění špičkoví stepaři nasbírali: Tonys and Pew Fellowships, Scripps Award, National Endowment´s National Heritage Fellowships, Flo-Berts, Capezio and Dance Magazin Awards, dokonce National Medal of the Arts a Kennedy Center Honors. Tyto ceny mohou být uděleny pouze jednomu umělci, ale jsou výrazem uznání všem, kteří se stepem zabývají. (Velmi mě mrzí, že je zakázáno udělovat cenu National Endowment for the arts také skupině umělců).

Dnes existuje množství filmů, videonahrávek a knih o stepu (kniha Jean a Marshall Stearnsových je dostupná i jako paperback), kazety, cédéčka i výpravné dokumenty. Step je dnes dokonce i "on line". Vím to, protože jsem se zrovna naučila zacházet s Internetem a jedna z prvních věcí, kam jsem vlezla, bylo "interview for America-On-Line with Savion".

Zdá se mi, že zlom nastal před několika lety. Film "Tap" následoval "White Nights", kde step byl předveden na stejné úrovni, jako klasický balet, a kde si Baryshnikov a Gregory Hines vyzkoušeli také něco z umění toho druhého. A potom přišlo celonárodní vysílání programu PBS "Tap Dance America", kterého se účastnilo mnoho dalších tanečníků.

Nejviditelnější a nejdéle trvající změna se ale pravděpodobně odehrála na divadle. "Stomp" a "Tap Dogs", ačkoli podle mého názoru nerepresentují to nejkvalitnější ze stepu, oslovili nejširší veřejnost v tom nejlepším slova smyslu. Zdá se, že poptávka po stepařských show neklesá a pro tanečníky je zde stále více příležitostí, jak si vydělat stepem na živobytí.

Myslím, že největší vliv na budoucnost stepu mají show na Broadwayi. Z těch minulých na prvním místě "The Tap Dance Kid" a "Sophisticated Ladies", z pozdějších "Black and Blue" a "Jelly´s Last Jam", spolu s ostatními revivaly. Ty úplně poslední: "Bring in da Noise, Bring in da Funk" (stále se hraje na Broadwayi i na turné) a nejnovější Savionovo koncertní show "Savion Glover Down Town", jsou opravdovým předělem.

Byly vyrobeny filmové dokumenty o Leon Collinsovi, Nicholas Brothers, Honi Coles a Milt Hintonovi, Peg Leg Bates a ostatních, ale nejsou běžně dostupné. Savionovo pětileté účinkování v "Sesame Street", televizní reklamy a weekly shows Gregory Hinese, Philadelphia Tap Project, New England produkované Dance Umbrella, mezinárodní Jazz tap/hip hop turné a nové projekty představují step v různých formách. Jsou to všechno nové a přínosné směry rozvoje.

(2)

Stepařské společenství se dosud nezbavilo všech tendencí k rasismu, sexismu a ostatním "ismům", které postihují naši společnost, ale dialog o těchto hluboce zakořeněných problémech je zdravý. Přesto jsem zjistila, že mám málo trpělivosti s řevnivostí a nesnášenlivostí, které občas narušují pocit rodinné sounáležitosti, která stepu tolik pomohla přežít až dodnes. Špičkoví stepaři opravdu nepotřebují soutěžit mezi sebou ani s ostatními tanečníky. Všichni tanečníci (s několika málo vyjímkami) jsou placeni méně, než si zaslouží, a vedou opravdu skromný život.

Zdaleka není všechno hotovo. Zbývá vykonat mnoho práce bez ohledu na to, jak příznivá nám bude budoucnost. Sama mám na programu zhlédnout stepařská vystoupení roztroušená po různých jazzových festivalech, klubech a koncertech. Těším se na dobu, kdy zde budou stepařská centra, která budou sloužit podobně jako Woodpeckers v New Yorku (který už neexistuje), kde se tanečníci budou moci scházet, vyměňovat si kroky a zkušenosti. Přála bych si vidět zvyšující se úroveň výuky, větší zájem učitelů i studentů o historii stepu, více příležitostí pro skladatele i choreografy v tvůrčích centrech poskytujících prostor, podmínky a podporu fondů. Možná, že ve stepu, více než v ostatních tanečních odvětvích, je připojení a použití Internetu omezeno jen na ty, kteří mají dostatečné finanční zdroje. Takže musíme najít způsoby, jak tuto vyjímečnou technologii zpřístupnit i těm, ke kterým se ještě nedostala.

Na mém seznamu potřebných prací je také vytvoření fondu pro podporu umělců a učitelů, kteří potřebují pomoc ve stáří či v nemoci, fondu, který by byl lépe organizovanou pomocí uvnitř stepařské rodiny, než zatím máme, a který by také přispíval na školné mladým talentům. Přála bych si mít ve své knihovně sbírku vyjímečných prací o stepu a jeho historii ve spolehlivé, stručné a aktualizované formě.

Nejvíce si ale přeji, aby přibývalo stepujících tanečníků, kteří najdou práci a budou se navzájem podporovat s úctou a respektem ke svému tanci i učení.

Chci zůstat v kontaktu se všemi těmi bohatými aktivitami, které se teprve rozvíjejí; chtěla bych být v Jazz Tap Ensemble studiu, když Gregory Hines tvoří nový krok, vidět všechny ty nové objevující se talenty a ujistit se, že všichni starší, kteří se zasloužili o renesanci stepu, zůstávají dál v našich srdcích i myslích. Chtěla bych být jako Jimmi Slyde široce rozpřahující náruč, aby obejmul ty nejmladší a nejmenší z nás.

Člověk by si přál žít v době Billa Robinsona nebo John Bubblese, Groundhog nebo Baby Laurence. Ale to už jsem oželela. My přece máme to štěstí být při tom, když step prožívá nový rozkvět. Dnes a zítra budou zase naše "staré dobré časy". Věřím, že do 21. století vstoupíme s jistotou a zázemím, protože sebou poneseme nejlepší legislativní zajištění, jaké můžeme mít. Jestliže ho předáme dál se ctí a odvahou, při vzpomínce na všechny, kteří razili cestu, není pochyb, že příští generace budou dál vyprávět svýma nohama náš úžasný příběh.

(3)

Sali Ann Kriegsman byla v letech 1986-95 ředitelkou tanečního programu v National Endowment for the Arts a v letech 1995-98 výkonnou ředitelkou Jakob´s Pillow Dance Festival and School. Vyučovala step na festivalech a ve školách a nedávno napsala scénář pro "Savion Glover, Stomp, Slide and Swing". Toto představení, kde účinkoval Savion Glover jako vrchní ceremoniář spolu s Jimmy Slydem, Cartier Williamsem, The Nyots a ostatními, přenášela společnost PBS 9.3.1998 z East Room Bílého Domu živě do celých Států. Je držitelkou Flo-Bert Award za rok 1997.