|
F
O T O G A L E R I E
Klikněte si pro zvětšení!
Snímek z filmu Down Argentine Way, 1940 (71 Kb)
Z doby angažmá v Cotton Clubu (71 Kb)
|
|
|
|
Ve svých 79 letech zemřel
3. července 2000 Harold Nicholas, mladší ze slavné sourozenecké
dvojice známé jako Nicholas Brothers. Otiskujeme článek autorky
Pauly Broussard z internetového magazínu LA weekly, který vyšel
14. července 2000.
Rytmus byl jeho „byznys“
„Byli to nejúžasnější
tanečníci, jaké jsem kdy viděl.“ - Mikhail Baryshnikov
Ve filmu „Hook“ jeden ze „ztracených chlapců“ nemůže poznat Petra
Pana. Opatrně šmátrá a popotahuje za tvář dospělého, až se náhle
objeví podoba mladíka. „Á, tady jseš“, řekne a zašklebí se.
Haroldovi uběhla léta v samém tanci. Poprvé jsem ho v živém představení
viděla jako spousta jiných v Los Angeles roku 1982 ve hře „Sophisticated
Ladies“. Bylo mu 61 let , když zde vystupoval na jevišti Shubert
Theater. Na scénu šel po Gregory Hinesovi, tehdy dvaadvacetiletém
mladíkovi, ale jak začal tančit, proměnil se jakoby kouzlem. Najednou
jsem viděla šklebícího se čtrnáctiletého Harolda z „Black Network“
(1936), osmnáctiletého dundyho z filmu „Down Argentine Way“ (1940).
Diváky to zašumělo, když ho poznali, jak plynule sjel do svého špagátu
a na další dobu byl hned zas nahoře, stejně lehce, jako před mnoha
lety.
Harold Nicholas měl minulý týden několikrát vystoupit v Los Angeles
se svým starším bratrem Fayardem a šňůru zakončit s Jazz Tap Ensemble,
který vystupoval na jejich počest v John Anson Ford amfiteátru.
Nemoc mu zabránila přicestovat z New Yorku, kde 3. července 2000
v sedmdesáti devíti letech zemřel. Tím se uzavřela jeho úžasná kariéra
trvající sedm desetiletí.
Jeho dědictvím je pohyb, jak tomu bývá u každého velkého tanečníka.
Zůstával stále ve stínu svého talentu, zachyceného na filmovém pásu,
ačkoli mohl dojít dále poté, co se otevřely dveře černým umělcům
jeho doby. „Jsem tak rád, že je to všechno na filmu,“ říká dnes
Fayard Nicholas. „Už nás takhle nikdy neuvidíte“.
Ve filmu ovšem chybí ztichlé obecenstvo, kterým to vždy jen zašumí
po každém jejich vstupu. Dva bratři, kteří točí, skáčí, kloužou
do špagátu jakoby katapultováni dolů přes masivní schodiště, po
kterém hned vybíhají zpět a při tom zpívají a stepují - to vše provádějí
tak lehce a dokonale, že jen pohled na ně nakazí diváky stejnou
radostí. Tyto bezchybně předvedené výstupy vymýšlel choreograf Nick
Castle, který s nimi pracoval na většině jejich filmů v 20th Century
Fox ve 40. letech.
„Teprve při spolupráci s Nickem jsme přišli na to, že jsme těchto
nebezpečných věcí schopni,“ řekl Harold jednou v televizním interview.
V jejich nejslavnějším výstupu, ve filmu „Stormy Weather“, stepují
bratři po obrovském strmém schodišti a končí dlouhými skoky jeden
druhému přes záda.
Harold rád vystupoval, ale nerad zkoušel. „Nechtěl jsem se zbytečně
vyčerpávat, dokud k tomu nebyl důvod“, řekl v roce 1988 pro článek
v New Yorkeru. V roce 1948 při zkouškách na film MGM „The Pirat“
rozladilo Gene Kellyho, že Harold kroky stále jen markýruje, zatímco
on a Fayard pracovali při nácviku čísla naplno. „Nevěřím, že ses
ten tanec naučil tak rychle,“ řekl Gene. Když ale Harold odpověděl,
že zná výstup perfektně a nechce zbytečně plýtvat energií, Gene
tomu nevěřil a vyzval ho: „Dobře, tak nám ukaž, jestli to umíš sám.“
Gene a Fayard si sedli a nestačili se divit, když jim Harold předvedl
číslo bez jediné chyby a na konci se na ně zeširoka zazubil. Harold
vzpomíná: „Gene byl tak zmaten, že nevěděl, co dělat.“
Zatímco většina diváků si pamatuje bratry z jejich prvních muzikálů
pro společnost Fox, málokdo si vzpomíná na jejich začátky. Nicholas
Kids, kteří byli uvedeni v titulu programu harlemského Cotton Clubu
v roce 1932 jako hvězdy, se učili stepovat sami. Bylo jim 11 a 18
let a nikdy nebrali taneční lekce. „Jenom jsem to dělal po něm“,
říká Harold o bratru Fayardovi v dokumentu We Sing, We Dance z roku
1992. „Fayard mne naučil všechno“.
Bratři se narodili v muzikantské rodině Violy a Ulyssese Nicholasů,
kteří měli divadelní orchestr ve Standard Theater ve Philadelphii.
Fayard sám se učil kroky pozorováním vaudevillových umělců jako
byli Buck & Bubbles, Leonard Reed a Willie Bryant. Potom učil Harolda.
Oba se ukázali být tak talentovaní, že jejich rodiče opustili orchestr
a plně se věnovali jejich produkování.
Popularita Nicholas Kids rychle rostla, rodina se přestěhovala do
New Yorku a zázračné děti se objevily mezi hvězdami na plakátech
Cotton Clubu. Harold byl vůbec nejmladší, kdo tam kdy vystupoval,
a oba bratři byli první umělci, kteří mohli mezi výhradně bílé obecenstvo.
Pracovali s choreografem George Balanchinem v The Ziegfeld Follies
of 1936 a v Babes in Arms. Krátce potom se odstěhovali do Hollywoodu
kde natáčeli v serii filmů pro Fox: Down Argentine Way, Tin Pan
Alley, The Great American Broadcast, Sun Valley Serenade, Orchestra
Wives a Stormy Weather. Jejich čísla často dodávala muzikálům tak
potřebnou šťávu, ale se zápletkou neměla moc společného, aby se
dala snadno vystřihnout při promítání na jihu Států.
Mimo jih byli Nicholas Brothers tak populární, že kina zvyšovala
svoji návštěvnost uváděním přesného času jejich čísla. Fanoušci
si pak kupovali lístek jen kvůli tomu, aby viděli jejich výstup,
a pak odcházeli. Před tím ale ještě diváci tleskali tak dlouho a
hlasitě, až přinutili promítače převinout film a scénu zopakovat.
Divákům dávali hlavně zábavu, ale jejich historickým přínosem tanci
je hlavně fakt, že nesli odkaz těch, kteří byli před nimi - tanečníků
jako John Bubbles a Bill Robinson - a byli inspirací těm, kteří
přišli po nich. „Jejich styl poznáváte v break dance,“ říká Baryshnikov
v We Sing, We Dance. „Jsou pojítkem, a proto jsou tak důležití.“
Ačkoliv se dnes mnoho tanečníků dívá na Harolda a Fayarda s obdivem,
dodnes se žádný stepař ani skupina nevyrovnala jejich jedinečnému
talentu.
„Lidé říkávali, že já s bratrem budeme další Nicholas Brothers,“
říká Gregory Hines. „Když jsem je viděl, uvědomil jsem si, že nikdo
nebude dalšími Nicholas Brothers.“
Dříve bylo pro většinu černých umělců nemožné zahrát si jiné role,
než obsluhující personál a podobně. Tedy něco, co Nicholas Brothers
nikdy nezajímalo. „Nebrali jsme žádný štěky,“ připomíná Harold v
dokumentu Vaudeville (PBS 1998). „Možná proto jsme nedostali víc
rolí ve filmech.“
Zatímco ve Státech museli bydlet v hotelích pro barevné, používat
zadních vchodů a nebylo jim dovoleno to, co bílým umělcům, kdykoliv
vystupovali v zahraničí, byli oslavováni a zahrnováni pozorností.
„Když jsme cestovali za moře, připadal jsem si jako Beatles,“ vzpomíná
Fayard. „Zástupy lidí nás vítaly už na letišti.“
Kvůli rasovým barierám žil nakonec Harold více než 10 let ve Francii.
Během doby strávené v Evropě se naučil několik jazyků, vystupoval
často jako zpěvák i tanečník a hrál ve filmu. Fayard žil mezitím
v Los Angeles, a když se oba bratři setkali v roce 1964 při účinkování
v televizní show Hollywood Palace, Harold se vrátil do Spojených
států natrvalo. Ačkoliv se usadil v New Yorku, udržoval těsné styky
s obecenstvem v L.A. a tamními tanečníky. V prosinci nejčastěji
vystupoval v Getty Center.
Mezi mnoha oceněními bratrské dvojice - včetně ceny Kennedyho centra,
kterou obdrželi roku 1991 od prezidenta Bushe - se dostalo Haroldovi
poslední dobou také negativního hodnocení v tisku. Jeho životní
slabost pro ženy - a jejich pro něj - se dostala na přetřes v životopise
jeho bývalé ženy Dorothy Dandridge od Donalda Bogle (1997). V televizním
pořadu HBO „Představujeme Doroty Dandridge“ byl vykreslen jako sukničkář
a ne dost pozorný manžel. Harold připustil, že jeho chování nebylo
vždy perfektní, ale na vině byl prý jeho věk: „Byl jsem prostě příliš
mladý.“
Harold Nicholas žil svůj život, jako by to byl taneční výstup: s
gustem a na jeden zátah. I když ne vše bylo perfektní, vždycky to
stálo za pozornost. Napořád pro mne bude puberťák z „Blackbirds
of 1936“ Lew Leslieho, který neohroženě rozbalí nápěv Johny Mercera
- tenhle image si pak s sebou nesl celou svoji dlouhou kariéru:
Zahoď starosti,
postav se všemu
Nasaď svůj nejlepší
nedělní ksicht
Víš, že vítězství
může být blízko
Dík jiskře v očích,
dík rychlým nohám.
Přeložil Zdeněk Pilecký
|
|
|
