Taneční studio ZIG-ZAG tap & swing
úvodní stránka  |  kurzy  |  nejbližší seminář  |  vystoupení na objednávku  |  zajímavosti  |  o nás

 F O T O G A L E R I E
Klikněte si pro zvětšení!


Snímek z filmu Down Argentine Way, 1940 (71 Kb)


Z doby angažmá v Cotton Clubu (71 Kb)


 

Ve svých 79 letech zemřel 3. července 2000 Harold Nicholas, mladší ze slavné sourozenecké dvojice známé jako Nicholas Brothers. Otiskujeme článek autorky Pauly Broussard z internetového magazínu LA weekly, který vyšel 14. července 2000.

Rytmus byl jeho „byznys“

„Byli to nejúžasnější tanečníci, jaké jsem kdy viděl.“ - Mikhail Baryshnikov

Ve filmu „Hook“ jeden ze „ztracených chlapců“ nemůže poznat Petra Pana. Opatrně šmátrá a popotahuje za tvář dospělého, až se náhle objeví podoba mladíka. „Á, tady jseš“, řekne a zašklebí se.

Haroldovi uběhla léta v samém tanci. Poprvé jsem ho v živém představení viděla jako spousta jiných v Los Angeles roku 1982 ve hře „Sophisticated Ladies“. Bylo mu 61 let , když zde vystupoval na jevišti Shubert Theater. Na scénu šel po Gregory Hinesovi, tehdy dvaadvacetiletém mladíkovi, ale jak začal tančit, proměnil se jakoby kouzlem. Najednou jsem viděla šklebícího se čtrnáctiletého Harolda z „Black Network“ (1936), osmnáctiletého dundyho z filmu „Down Argentine Way“ (1940). Diváky to zašumělo, když ho poznali, jak plynule sjel do svého špagátu a na další dobu byl hned zas nahoře, stejně lehce, jako před mnoha lety.

Harold Nicholas měl minulý týden několikrát vystoupit v Los Angeles se svým starším bratrem Fayardem a šňůru zakončit s Jazz Tap Ensemble, který vystupoval na jejich počest v John Anson Ford amfiteátru. Nemoc mu zabránila přicestovat z New Yorku, kde 3. července 2000 v sedmdesáti devíti letech zemřel. Tím se uzavřela jeho úžasná kariéra trvající sedm desetiletí.

Jeho dědictvím je pohyb, jak tomu bývá u každého velkého tanečníka. Zůstával stále ve stínu svého talentu, zachyceného na filmovém pásu, ačkoli mohl dojít dále poté, co se otevřely dveře černým umělcům jeho doby. „Jsem tak rád, že je to všechno na filmu,“ říká dnes Fayard Nicholas. „Už nás takhle nikdy neuvidíte“.

Ve filmu ovšem chybí ztichlé obecenstvo, kterým to vždy jen zašumí po každém jejich vstupu. Dva bratři, kteří točí, skáčí, kloužou do špagátu jakoby katapultováni dolů přes masivní schodiště, po kterém hned vybíhají zpět a při tom zpívají a stepují - to vše provádějí tak lehce a dokonale, že jen pohled na ně nakazí diváky stejnou radostí. Tyto bezchybně předvedené výstupy vymýšlel choreograf Nick Castle, který s nimi pracoval na většině jejich filmů v 20th Century Fox ve 40. letech.

„Teprve při spolupráci s Nickem jsme přišli na to, že jsme těchto nebezpečných věcí schopni,“ řekl Harold jednou v televizním interview. V jejich nejslavnějším výstupu, ve filmu „Stormy Weather“, stepují bratři po obrovském strmém schodišti a končí dlouhými skoky jeden druhému přes záda.

Harold rád vystupoval, ale nerad zkoušel. „Nechtěl jsem se zbytečně vyčerpávat, dokud k tomu nebyl důvod“, řekl v roce 1988 pro článek v New Yorkeru. V roce 1948 při zkouškách na film MGM „The Pirat“ rozladilo Gene Kellyho, že Harold kroky stále jen markýruje, zatímco on a Fayard pracovali při nácviku čísla naplno. „Nevěřím, že ses ten tanec naučil tak rychle,“ řekl Gene. Když ale Harold odpověděl, že zná výstup perfektně a nechce zbytečně plýtvat energií, Gene tomu nevěřil a vyzval ho: „Dobře, tak nám ukaž, jestli to umíš sám.“ Gene a Fayard si sedli a nestačili se divit, když jim Harold předvedl číslo bez jediné chyby a na konci se na ně zeširoka zazubil. Harold vzpomíná: „Gene byl tak zmaten, že nevěděl, co dělat.“

Zatímco většina diváků si pamatuje bratry z jejich prvních muzikálů pro společnost Fox, málokdo si vzpomíná na jejich začátky. Nicholas Kids, kteří byli uvedeni v titulu programu harlemského Cotton Clubu v roce 1932 jako hvězdy, se učili stepovat sami. Bylo jim 11 a 18 let a nikdy nebrali taneční lekce. „Jenom jsem to dělal po něm“, říká Harold o bratru Fayardovi v dokumentu We Sing, We Dance z roku 1992. „Fayard mne naučil všechno“.

Bratři se narodili v muzikantské rodině Violy a Ulyssese Nicholasů, kteří měli divadelní orchestr ve Standard Theater ve Philadelphii. Fayard sám se učil kroky pozorováním vaudevillových umělců jako byli Buck & Bubbles, Leonard Reed a Willie Bryant. Potom učil Harolda. Oba se ukázali být tak talentovaní, že jejich rodiče opustili orchestr a plně se věnovali jejich produkování.

Popularita Nicholas Kids rychle rostla, rodina se přestěhovala do New Yorku a zázračné děti se objevily mezi hvězdami na plakátech Cotton Clubu. Harold byl vůbec nejmladší, kdo tam kdy vystupoval, a oba bratři byli první umělci, kteří mohli mezi výhradně bílé obecenstvo. Pracovali s choreografem George Balanchinem v The Ziegfeld Follies of 1936 a v Babes in Arms. Krátce potom se odstěhovali do Hollywoodu kde natáčeli v serii filmů pro Fox: Down Argentine Way, Tin Pan Alley, The Great American Broadcast, Sun Valley Serenade, Orchestra Wives a Stormy Weather. Jejich čísla často dodávala muzikálům tak potřebnou šťávu, ale se zápletkou neměla moc společného, aby se dala snadno vystřihnout při promítání na jihu Států.

Mimo jih byli Nicholas Brothers tak populární, že kina zvyšovala svoji návštěvnost uváděním přesného času jejich čísla. Fanoušci si pak kupovali lístek jen kvůli tomu, aby viděli jejich výstup, a pak odcházeli. Před tím ale ještě diváci tleskali tak dlouho a hlasitě, až přinutili promítače převinout film a scénu zopakovat.

Divákům dávali hlavně zábavu, ale jejich historickým přínosem tanci je hlavně fakt, že nesli odkaz těch, kteří byli před nimi - tanečníků jako John Bubbles a Bill Robinson - a byli inspirací těm, kteří přišli po nich. „Jejich styl poznáváte v break dance,“ říká Baryshnikov v We Sing, We Dance. „Jsou pojítkem, a proto jsou tak důležití.“ Ačkoliv se dnes mnoho tanečníků dívá na Harolda a Fayarda s obdivem, dodnes se žádný stepař ani skupina nevyrovnala jejich jedinečnému talentu.

„Lidé říkávali, že já s bratrem budeme další Nicholas Brothers,“ říká Gregory Hines. „Když jsem je viděl, uvědomil jsem si, že nikdo nebude dalšími Nicholas Brothers.“

Dříve bylo pro většinu černých umělců nemožné zahrát si jiné role, než obsluhující personál a podobně. Tedy něco, co Nicholas Brothers nikdy nezajímalo. „Nebrali jsme žádný štěky,“ připomíná Harold v dokumentu Vaudeville (PBS 1998). „Možná proto jsme nedostali víc rolí ve filmech.“

Zatímco ve Státech museli bydlet v hotelích pro barevné, používat zadních vchodů a nebylo jim dovoleno to, co bílým umělcům, kdykoliv vystupovali v zahraničí, byli oslavováni a zahrnováni pozorností. „Když jsme cestovali za moře, připadal jsem si jako Beatles,“ vzpomíná Fayard. „Zástupy lidí nás vítaly už na letišti.“

Kvůli rasovým barierám žil nakonec Harold více než 10 let ve Francii. Během doby strávené v Evropě se naučil několik jazyků, vystupoval často jako zpěvák i tanečník a hrál ve filmu. Fayard žil mezitím v Los Angeles, a když se oba bratři setkali v roce 1964 při účinkování v televizní show Hollywood Palace, Harold se vrátil do Spojených států natrvalo. Ačkoliv se usadil v New Yorku, udržoval těsné styky s obecenstvem v L.A. a tamními tanečníky. V prosinci nejčastěji vystupoval v Getty Center.

Mezi mnoha oceněními bratrské dvojice - včetně ceny Kennedyho centra, kterou obdrželi roku 1991 od prezidenta Bushe - se dostalo Haroldovi poslední dobou také negativního hodnocení v tisku. Jeho životní slabost pro ženy - a jejich pro něj - se dostala na přetřes v životopise jeho bývalé ženy Dorothy Dandridge od Donalda Bogle (1997). V televizním pořadu HBO „Představujeme Doroty Dandridge“ byl vykreslen jako sukničkář a ne dost pozorný manžel. Harold připustil, že jeho chování nebylo vždy perfektní, ale na vině byl prý jeho věk: „Byl jsem prostě příliš mladý.“

Harold Nicholas žil svůj život, jako by to byl taneční výstup: s gustem a na jeden zátah. I když ne vše bylo perfektní, vždycky to stálo za pozornost. Napořád pro mne bude puberťák z „Blackbirds of 1936“ Lew Leslieho, který neohroženě rozbalí nápěv Johny Mercera - tenhle image si pak s sebou nesl celou svoji dlouhou kariéru:

Zahoď starosti,
postav se všemu
Nasaď svůj nejlepší
nedělní ksicht
Víš, že vítězství
může být blízko
Dík jiskře v očích,
dík rychlým nohám.

Přeložil Zdeněk Pilecký



Taneční studio ZIG-ZAG tap & swing
Ing. Zdeněk Pilecký, Vlastina 11, 161 00 Praha 6
Tel.: 02/ 20 56 34 59, 0603/ 95 40 74
e-mail: zig-zag@volny.cz



Správce stránek: Digital Image Studio. Nechte si také zpracovat vaši osobní nebo firemní internetovou prezentaci!