Kdo je Hermes Pan?

Všichni filmoví fanoušci vědí, že titulek "choreografie Hermes Pan" je opravdu doporučením

Z neznámého tanečníka prvotřídní choreograf
Vše začalo roku 1933, kdy byl Pan tanečníkem druhořadé skupiny a příležitostným učitelem tance (15 centů za lekci). Byl angažován společností RKO k výpomoci při stepařských číslech pro film "Flying down to Rio". Tento film byl první velká příležitost pro F.Astaira, film, který z něj udělal hvězdu. Hermes Pan zůstal u RKO jako hlavní choreograf a spolupracoval na celé serii slavných muzikálů dvojice Astaire - Rogersová. Filmy jako "Top hat", "Follow the fleet", "Swing time" a "Shall we dance" pomáhaly učinit krizi třicátých let méně depresivní. Za svůj přínos filmu "Damsel in distress", kde byla Astairovou partnerkou Joan Fontaine, získal Pan Cenu Akademie. Jednou z jeho specialit bylo stavění čísel pro hvězdy, které neprošly širším tanečním školením. Astairovou specialitou zase bylo, jak jinak, udělat hvězdu z každé své partnerky. Po dokončení tanečních sekvencí filmu "Can-can" pro 20th Century Fox, pokračoval Hermes Pan v New Yorku prací na adaptaci show Cole Portera s Frankem Sinatrou, Shirley MacLaine, Louisem Jourdanem a Moridem Chevalierem. To bylo jeho první setkání s Todd-AO systemem, vynálezem, který zvětšil projekční plátno více než třikrát oproti dřívějším rozměrům, a on toho plně využil.
"Nikdy jsem neměl rád kouzla s kamerou," říká "a také jsem nikdy neměl rád příliš střihů během tanečních scén. S Todd-AO ale není třeba ani jedno, ani druhé. Máte plátno přibližně velikosti a tvaru jevištní forbíny a kameru, která vám dovolí dostat se k tanečníkům velmi blízko a hned je zas ukázat v celé postavě."
"Myslím, že nejvíc se mi na tomhle novém systému líbí", pokračuje Pan "že můžu stavět taneční číslo a více méně ho vidět jakoby zvenčí. V tancích z Can-canu je stále ještě hodně pohybu kamery, ale ne pohybu samoúčelného nebo trikových efektů. Kamera se pohybuje, když se pohybuje tanečnice, sleduje třeba děvče celou cestu z jedné strany jeviště na druhou. Nikdy to ale není pohyb neomezený. Vždycky je tam nějaký taneční pohyb, který vpředu pokračuje a ukončuje celou akci. Ale jinak jsem v celku velmi spokojen s tím, jak dopadly tance pro Can-can. Zvláště naše malé číslo "Adam a Eva" s nádhernými kostýmy, napodobujícími zvířata, a s opravdu hezkým tančením. Samozřejmě jsem ještě neviděl dokončený film," dodává kvapně, "nemůže přijít do kin dřív, než asi tak v březnu." Na poznámku o Krushchevově návštěvě při natáčení Can-canu, která měla velkou publicitu, se jen usměje: "Když film nemůžou vidět v Moskvě, je to jen jejich škoda," krčí rameny.

Tanečníků je potřeba méně než dřív
Pan použil pro film základní skupinu osmi tanečnic rozšířenou o dalších osm a několik zvláštních tanečníků pro velké finále. Srovnání s filmovými muzikály třicátých let, kdy sto a více tanečníků plnilo celou scénu, je však trochu smutné. "Je tu ale jedna světlá stránka", připouští. "Dnešní tanečníci vydělávají v průměru 250 $ za týden a na filmu Can-can pracovali asi tak tři měsíce. Dříve bylo za dobrou mzdu považováno 70 $ za týden, ale zkoušky byly kráceny na minimum."
"Ve skutečnosti, ačkoli už netočíme v Hollywoodu tolik muzikálů, jak jsme byli zvyklí, a dokonce i počet tanečníků v každé scéně je nesrovnatelně menší, než býval, nemyslím, že dnes uslyšíte z ateliérů mnoho stížností. Určitě ne od tanečníků. Pracují dál a stále těžce. Řešením je samozřejmě televize. Nemohu říct, že nejvíc dnešní televizní podívané přichází z Hollywoodu, ale v pořadech přibývá tanečníků a tanečních scén. Televize určitě vyrovnává úpadek filmu a poskytuje určitý stupeň zabezpečení aspoň tolika tanečníkům, jako předtím film."
Pan si bobře pamatoval své vlastní začátky, kdy stepoval v amatérských divadlech v Consolidated Edison v New Yorku. Profesionální dráhu začal koncem dvacátých let na 51. Ulici, kde tancoval za spropitné. Brzy se vypracoval do tanečního sboru v několika broadwayských muzikálech. Byla to "těžká práce za malý plat", než se vydal na západ. Jak jednou začal tance choreografovat, zahodil taneční boty napořád, alespoň co se týkalo jeho vlastního vystupování. Své tance však stavěl dál sám na sobě a dovedl je předvést technicky i výrazově jako skvělý interpret. Ve své filmové kariérě se v roce 1948 ještě jednou vrátil na Broadway jako choreograf muzikálu "As the girls go" s Bobby Clarkem a Irene Rich. Tvrdil, že už na vždy nemá žádnou touhu objevit se před kamerou nebo na jevišti.
Ve své další kariéře objevil Pan obrovské možnosti i všechna úskalí tvorby pro televizi.
"Po obrovském plátně pro Can-can se 21 palcová televizní obrazovka mohla zdát trochu malá. A způsob výstavby scén na jevišti nebo ve filmu, kde je několik řad tanečníků za sebou, působí v televizi nesmyslně, protože ze sboru je jen flek. Ale já jsem objevoval nové postupy, viděl jsem, že extremní hloubka prostoru, kam se mohou televizní kamery zaostřit, vytváří vzrušující efekty, zdání prostoru nebo blízkosti, což může tanci dodat dynamiku. Také postavením tanečníků ve scéně - jeden nebo dva v předu a ostatní za nimi, můžete vytvořit smysluplnější prostor. Nejen to, můžete také lépe vyplnit scénu s relativně menším počtem osob. Například v poslední Astairově show se celá moje skupina tanečníků skládala z osmi kluků a osmi děvčat. Ve scéně Night train se nám myslím podařilo vytvořit iluzi opravdu nacpané, rušné železniční stanice s méně než dvaceti lidmi. Televize má fascinující možnosti."

Ve filmu i v televizi
Číslo "Night train" odhalilo mimochodem jiný aspekt Panova talentu. Původní píseň byla vlastně smutná - "Moje láska odjíždí nočním vlakem", a číslo bylo podle toho postaveno. Nic moc se v něm nedělo. Nádraží, lidé, čekající vlaky, zúčastnění milenci, všechno zde bylo, ale jakmile se milenka dostala do vlaku, z pochopitelných důvodů scéna skončila. "Night train" bylo na vyhození z celé show. Pan požádal, aby číslu dali ještě jednu šanci. Doma si znovu přehrál píseň a náhle ho napadlo, že choreograficky by mohl z čísla dostat daleko víc, kdyby se děvče nočním vlakem vracelo. Přes noc napsal píseň a druhý den vše se souborem vyzkoušel. Zjistil, že všechno do sebe zapadá. Pro mnohé se scéna stala vyvrcholením show.
"Another evening with Fred Astaire" bylo nastepováno dopředu a zaznamenáno elektronicky, jako mnoho jiných dnešních televizních show. Výhodou tohoto postupu je přizpůsobivost jako při výrobě filmů, ale použití televizních kamer vytváří iluzi "live" televizního pořadu. Hermes Pan připouští využití tohoto procesu předtočení, protože pomáhá odstranit takové problémy, jako rychlé změny místa natáčení nebo kostýmů. Bojí se ale, že tato možnost povzbudí nesčetné výpůjčky z filmů a tím zbaví pořad pocitu mediální spontánosti, kterou pokládá za zvláštní kouzlo televize. Nesouhlasí s úpravou již natočených pořadů dodatečným vkládáním záběrů, vystříhaných z filmů.
"Předtočené záběry byly fyzicky k dispozici asi dva týdny před tím, než jsme točili Astairovu show. Po každém střihu se v nich totiž obrazovka zavlnila a poskočila. Pak ten problém někdo vyřešil a nakonec jsme myslím končili s dvěma připravenými záběry, oba z filmu Sophisticated Lady. Dodnes si nejsem jist, jestli to nebyla chyba." Pan považuje svoji dlouholetou spolupráci s F.Astairem za opravdové naplnění svého života. "Neuvěřitelný a vyjímečný muž," tak Astaira popisuje. Ti dva spolupracovali tak dlouho, že Astaire Panovi svěřoval vytvoření většiny svých tanečních čísel. Pan stavěl tance a pak je sám předváděl Astairovi, který je musel schválit. "Astaire hned viděl, co může použít a co udělá líp sám. Číslo zkoušel neúnavně stále dokola. Viděl jsem ho po osmi nebo deseti hodinách zkoušení stále čerstvého, stále připraveného pokračovat, když zbytek skupiny, tanečníci značně mladší než Fred, byli úplně mrtví. Ale on nesnesl pomyšlení, že bychom opustili práci, dokud si nebyl jist, že to nemůže být lepší. On je perfekcionista."
Pan považoval Barrie Chase, Astairovu partnerku v jeho dvou televizních pořadech za nejschopnější, jakou Astaire měl od doby před více než pětadvaceti lety, kdy opustil divadlo.
Pan má před sebou další televizní pořady (včetně dalšího "Večera s F.Astairem", o kterém se už hovoří), možná další broadwayskou show a množství dalších filmů - všechny ponesou důvěrný titulek: choreografie tanců Hermes Pan. A samotné jeho jméno? Pan nasadí svůj Astairovský úsměv:
"To je opravdu jednoduché. Můj otec se jmenoval Panagiotopulos, ale všichni mu říkali Pan. Takže odtud to je. A Hermes je prostě stejně jako Panagiotopulos řecké jméno. Když o tom přemýšlím, řekl bych, že to zní trochu exoticky."

Přeložil Zdeněk Pilecký