OD BOSTONU K LAMBADĚ

Již delší dobu lze v televizi i tisku sledovat souhrnné přehledy všeho možného, co se událo ve 20. století. Toto století bylo ale také stoletím jazzu a jím ovlivňované moderní populární a taneční hudby a rovněž i nových, společenských tanců, zvaných moderní, importovaných do západní Evropy z Ameriky, především z USA. Počátek této invaze, zejména do Paříže a Londýna, souhlasí právě se začátkem 20. století. Do Českých zemí se pak tyto novinky dostávaly zprostředkovaně - již upravené pro evropské salony pařížskými, londýnskými a jinými učiteli tance. Znalost moderních tanců také po Evropě šířili artisté, a to všude tam, kde účinkovali. Období do 1. světové války lze charakterizovat záchytnými pokusy moderních tanců na evropských parketech. Těmito pionýry byly boston, cake walk, two step, one step, tango, foxtrot a tzv. zvířecí tance - grizzly bear (medvědí tanec), turkey trot aj. V Praze se některé tyto tance začaly tančit v kavárně Montmartre a v Alhambře. Avšak do tanečních pořádků pražských a českých plesů a jiných zábav tehdy ještě nepronikly. Než k tomu mohlo dojít, vypukla 1. světová válka.
Teprve po ní se většina uvedených tanců začala zase vracet na parkety (avšak již v jiné podobě), znovu formovat a dále vyvíjet. Zpočátku jakoby nesměle, patrně ještě z důvodu přetrvávajícího šoku z válečného konfliktu. Ale potom přišla exploze. 20. léta 20. století, označována také za bláznivá, se pokoušela odhodit přetvářku ve všech sférách umění a vyzkoušela vše, co se mnohdy ještě dnes považuje za moderní! To platí v plné míře o moderních tancích, nazývaných v té době v Praze také americké. Kromě nových forem foxtrotu, tanga a jiných tanců, kde se zrychlilo i tempo (důsledek zvýšeného tempa světových událostí), přišlo shimmy a lidé jakoby zešíleli. Z tanečních síních se ozýval hřmot, neboť k výbavě doprovodných bandů patřily kravské zvonce a revolvery. Všechny taneční novinky, které v té době chrlila Paříž se nedají ani vyjmenovat, snad jen připomenout ty, které se alespoň v Praze tančily nějaký čas - java, florida aj. Ani další léta nebyla klidnější. Shimmy vystřídal charleston a celý svět se snažil srovnat nohy do X. Zejména dle mulatky Josephine Baker, která charlestonem a také svou nahotou pobláznila Paříž a další evropské metropole včetně Prahy. Ale koncem 20. let se začala pozornost Evropy a později i celého kulturního světa obracet k Londýnu. Jakoby Paříž vystřílela veškerou munici. Angličtí taneční mistři totiž začali nikoliv jen vymýšlet nové tance, ale především propracovávat některé pohybově nejhodnotnější a párově nejvhodnější do všech detailů a "přetavovat" je na základě solidních znalostí anatomie a přirozeného pohybu lidského těla. Zrodil se tzv. anglický styl, prezentovaný waltzem, slowfoxem a foxtrotem - tanci praktikovanými na sweet music. Styl, který znamená doslova plout prostorem. Od té doby se tyto tzv. standardní tance (přiřadilo se k nim ještě tango a valčík) stále tančí a prostřednictvím špičkových párů dále vyvíjejí.
V 30. letech standard zcela ovládl evropské parkety a zatlačil do pozadí mnoho tanečních novinek té doby, přicházejících z Londýna a ještě setrvačností z Paříže. V té době také krystalizovala v USA tzv. swing music a ještě před 2. světovou válkou se do Evropy dostaly tance, které se na ni tančily - swing a jeho odvážnější varianta jitterbug. Je paradoxní, že zejména swing se udržel na evropských parketech i v době 2. světové války, v Praze až do zákazu tance v roce 1943.
Vývoj společenského tance ovlivňovaly také od 30. let hudebně taneční filmy, zejména americké filmy s největším moderním tanečníkem 20. století Fredem Astairem a jeho nejčastější partnerkou Ginger Rogers. Především interpretace tohoto páru dokázala nadchnout jak amatérské, tak i profesionální tanečníky a přivést ke společenskému tanci mnoho adeptů. Ještě dnes jsou Astairovy filmové taneční výkony těžko překonatelné. Tančit na veřejnosti se začalo zase až po ukončení války v roce 1945. Standardní tance se po válečném běsnění zdály evropské mládeži příliš mdlé a proto jí padl do noty jitterbug. V ČSR nadchl natolik, že ještě začátkem 50. let měl mnoho fanoušků. Avšak to již evropské parkety začaly ovládat tance latinskoamerické, zejména rumba, samba a později i cha-cha-cha (ča-ča-ča), které pro salony upravili opět Angličané. K nim se v soutěžní formě přiřadilo španělské paso doble a kupodivu i jive, ve své původní jitterbugové formě tanec amerických černochů, a na soutěžích v Čechách a na Moravě kuriózně i česká polka. Mezitím se ale v USA z jitterbugu vyvinul rock n'roll. Proti jeho provedení s přízemní akrobacií a zběsilému tempu, které připomínalo běsnění za 2. světové války, bylo předválečné shimmy a charleston jen slabým odvarem. Idolem mládeže se stal Elvis Presley. V ČSR se ale v 50. letech řešily jiné otázky. Se změnou politické orientace byly všechny tance amerického původu označeny za buržoazní a dokonce smrtelně vážně se uvažovalo nahradit je národními a lidovými tanci. K tomu nakonec nedošlo, avšak mezitím několik propagátorů rock n'rollu bylo pro jistotu uvězněno.
Uvolnění přinesla až 60. léta. Tuto éru zahájil twist, nesmírně populární řadu let, potom madison, znovu vzkříšený charleston, mambo, hully gully, bosa nova a další. 60. léta ovlivnila ale zejména anglická legendární skupina Beatles. Vznikly beatové tance, po nich soulové, diskotékové aj. Dá se říci, že skupiny Beatles, Shadows, Rolling Stones a další odstartovaly největší hudební a taneční boom 20. století, který překonal i 20. léta, avšak s tím rozdílem, že rozbil taneční pár. Žena přestala být vedena mužem a v rámci postupující ženské emancipace začala tančit s plnou vervou a totéž co muž, nebo zcela něco jiného. Navíc vlivem elektroniky a dalších technických vymožeností a také často stísněných prostor diskoték, dospěla taneční hudba od živých orchestrů až k jednomu diskžokeji!
Již v 70. letech začínaly autorům tanečních novinek postupně docházet dobré nápady, ale přesto se objevily ještě takové tance jako ska, reggae aj. Snad aby tanec vyzkoušel skutečně vše, v 80. letech se konečně postavil i na hlavu v breaku. Avšak ten pro svou fyzickou náročnost a výhradně individuální pojetí nemohl zůstat dlouho v repertoáru běžného tance pro zábavu.
A tak ho vystřídaly tance, pro změnu zase s párovým držením. Byla to salsa a pak začátkem 90. let, s co nejtěsnějším kontaktem a přímo eroticky vyzývavými pohyby lambada. Avšak opět pro značnou náročnost provedení a také pro mizivě málo hudebních skladeb se dlouho netančily. Léta 90. přinesla obrovský rozmach house party, techno party apod. Avšak kromě tance hip hop si žádné další významnější taneční novinky nedokázala již vytvořit.
Mládež si oblíbila nepříliš náročné diskotékové tance s neustále se opakujícími pohyby a opájí se řvavě rytmickou hudbou, z níž se převážně vytratila melodie. A to vše v diskotékách se světelnými efekty, připomínající čarodějné jeskyně se všemi omamnými lektvary. A jaký že je tedy současný tanec a taneční hudba? Odpověď, i když trochu zjednodušená, není tak těžká - jsou přesně takové, jaká je společnost, která je vymýšlí a interpretuje.

M i l a n  D E G E N

autor je pedagogem společenského tance